Nejnovější články

Ideální svět je ten, který není ideální

Každý máme představu, jak bychom chtěli ideálně žít. Sny a cíle více nebo méně konkrétní....

Venkovská kočka

S domkem na vesnici, který jsme koupili kvůli psovi a mě, mi do života přišla kočka. Kočka...

Kolektivní vědomí na různých úrovních

Mívám pocit, že mě silně ovlivňuje atmosféra ve společnosti. I bez čtení zpráv a novinek. Poslední...

Všechny články

Kdo jsem

Možná se jednou vrátím zpátky k jednoduchému školnímu výkladu, že současný vesmír je tu od velkého třesku a lidé vznikli z opic.  Jsme prostí živočichové s něčím navíc vyvinutým pouhou evolucí, člověk se narodí a zemře a v prach se obrátí. Víc nic.

Tušení, že ve hře je víc jsem měla už jako předškolní dítě, a mám ho i teď. Jako dítě to bylo možná spíš vědění. Neracionalizované, nezpochybňované vědění, že je to jinak, než to vypadá a jak to dospělí popisují. Zároveň ale i vědění, že se mi v takovém životě až tak moc nelíbí. Ale jak říkal Werich: „Člověk, když už je, tak má koukat, aby byl“, dám to i já. Spolu s poučkou „Hlavně mysli!“ široce podporovanou tou nejvzdělanější vrstvou společnosti hodnotící úspěch a smysl života perspektivou mužů, a běžnou školskou výukou podle konzervativního školského systému vědění, intuice a jiné užitečné pocity přestaly být jasné. Úspěchy se dostavily, ale nějak to nebylo ono. Možná to není o úspěších. Trochu mi unikla druhá polovina moudra, totiž „A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Nicméně, ten neklid, často rozmrzelost nad ztrátou souvislostí mě neustále tlačily ke zkoumání viditelného i neviditelného světa kolem. Často celkem nedobrovolně a v praxi. Zážitky o co bolestivějšími a traumatizujícími, o to zmatenějšími. A duše se jen dívá a diví, proč to bereme tak vážně.

Možná se jednou vrátím zpátky k jednoduchému školnímu výkladu, že současný vesmír je tu od velkého třesku a lidé vznikli z opic.  Jsme prostí živočichové s něčím navíc vyvinutým pouhou evolucí, člověk se narodí a zemře a v prach se obrátí. Víc nic.

Tušení, že ve hře je víc jsem měla už jako předškolní dítě, a mám ho i teď. Jako dítě to bylo možná spíš vědění. Neracionalizované, nezpochybňované vědění, že je to jinak, než to vypadá a jak to dospělí popisují. Zároveň ale i vědění, že se mi v takovém životě až tak moc nelíbí. Ale jak říkal Werich: „Člověk, když už je, tak má koukat, aby byl“, dám to i já. Spolu s poučkou „Hlavně mysli!“ široce podporovanou tou nejvzdělanější vrstvou společnosti hodnotící úspěch a smysl života perspektivou mužů,

a běžnou školskou výukou podle konzervativního školského systému vědění, intuice a jiné užitečné pocity přestaly být jasné. Úspěchy se dostavily, ale nějak to nebylo ono. Možná to není o úspěších. Trochu mi unikla druhá polovina moudra, totiž „A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Nicméně, ten neklid, často rozmrzelost nad ztrátou souvislostí mě neustále tlačily ke zkoumání viditelného i neviditelného světa kolem. Často celkem nedobrovolně a v praxi. Zážitky o co bolestivějšími a traumatizujícími, o to zmatenějšími. A duše se jen dívá a diví, proč to bereme tak vážně.