Už několik dní jsem sama na chalupě, chodím do lesa, hledám klid a inspiraci, protože jsem pozadu s texty, s knihou a je potřeba napsat něco nového, nějak s tím pohnout. A nic…. Jediné, co vnímám, je únava, beznaděj, deprese. …
Dnes jsem potkala známou, konečně zase nějaká živá lidská bytost. Při procházce jsme povídaly o lecčem. A já teď už několik hodin sedím a píšu a píšu. Vybavují se mi staré nápady a inspirace, chodí nové úvahy. Ta známá je energická, a i když si to možná nemyslí, vím, že je pevně ukotvená v živote, v hmotě, a užívá si to. Tentokrát se o tu svou jiskru se mnou rozdělila, doufám, že jí samotné energie neubylo, a jsem jí za to moc vděčná.
V nedávném streamu jasnovidné kartářky Silvie jsem slyšela, příroda, energie Země ‚mele z posledního‘, a pokud jsou i mé pocity pravdivé, je to tak. V lese není laskavá láska matky přírody, ale únava a beznaděj. Je to jen přicházející zimou?
Lidé, každý máme něco. Vším, co máme, přispíváme do jednoho velkého kolektivního vědomí (a to neříkám jenom já). Dávejme si pozor, čím tam přispíváme. A tím dobrým přispívejme rádi. Sčítá se to a v tom velkém kolektivním vědomí máme dost síly pomoct i vyčerpané (z nás vyčerpané) Zemi.
