Je něco, čemu se říká kolektivní nálada. Znáte to, jdete městem, lidé na chodnících kolem vás. Jsou dny, kdy vzduch kolem vibruje stresem a nervozitou. Někdy depresí a beznadějí. A jindy, když zrovna svítí slunce, a i v lednu jsou před kavárnami stolky a u nich lidé, bez roušek ale s úsměvem, se vám jen tak bez důvodu zvedne nálada o tisíc procent a máte pocit čisté bezdůvodné radosti. Tak fungují kolektivní emoce. Jsou tady, je zbytečné se tvářit, že nejsou. Jsou a ovlivňují každého z nás. Lidé z vesnic a malých měst žijí většinu času ve větším klidu, a proto mají často jasnější cítění skutečnosti. Ale nezatracujme Pražáky, Brňáky, prostě lidi z větších měst, ač často trochu mimo realitu, možná ten trénink vnímání kolektivní nálady jednou bude cenný.
Ve chvílích, kdy jsem nad věcí, cítím největší radost, když mají radost jiní. Kdokoli. A čím víc, tím líp. Lidé na lavičkách v parku, děti na hřišti, rodina, kamarádi, náhodní kolem jdoucí. Ti náhodní mě dostávají možná nejvíc. Jen tak bezděky, nevědomě a nezištně se o svoji radost se mnou rozdělí a ona se nedělí, ona se násobí.
