„I am at home among trees.“
JRR Tolkien
Seděla jsem na lavičce, na úzkém nábřežíčku horské říčky v malém italském městečku v Alpách. Končila lyžařská sezona, slunce hřálo tak, že se dalo posedět a začíst… Jenže se mi začíst nepodařilo. Myšlenkami ani pohledem jsem se nesoustředila, několikrát kolem mě někdo se psem na vodítku prošel po chodníčku, na trávníku ještě neprobuzeném po zimě bylo trochu starého sněhu, říčka vesele tekla mezi kameny zpevněnými břehy, na druhé straně stály za plotem rodinně domky, někde hrálo radio místní hity. A najednou si moje vědomí něco přitáhlo, někdo milý, laskavý, vědoucí, nad věcí… Vlevo vedle lavičky rostla starší břízka, celkem nevýrazný stromek, na strom roku ji jistě nikdy nikdo nenominoval. Přesto, byla v ní velká síla. Myšlenky od ní nebyly myšlenky, ale pocity, vědomí. Její síla a moudrost nebyla jen v ní, byla v jejím propojení se všemi ostatními stromy na Zemi. Byla vyrovnaná, nad věcí. Mluvila o přirozeném plynutí událostí v životě, o detailech, které jsou bezvýznamné a jsou jen detaily. Mluvila o tom, co je důležitě, tak jak to má strom. Být a vnímat všechno ostatní živé. Nemají tolik emocí jako my lidé, ale rozumí jim. Jsou vyrovnanější, klidnější, možná i pro to propojení s ostatními. Necestují po světě, ale přes své propojení jsou stejně všude. Když mi začaly téct slzy, byla laskavá, mateřská. Navedla mě pohledem na dva malé stromky, takové tenké proutky s několika větvičkami, jako by říkala, podívej, i já mám děti. Doufám, že ji nepokácejí až město dostane dotace na rozšíření nábřeží. Doufám, že přímo před ní nevytrhají ty náletové mladé stromky, její děti, až se rozhodnou zpevnit říční břehy.
Ta bříza nebyla nejkrásnějsí ani nejmladší, ale byla úžasná a silná. Jí vděčím za to, že mě nechala nacítit sílu i něhu stromů.
