Stávají se situace, kdy dva lidé žijící v páru a sdílející své životy popíšou svůj život každý zvlášť. Společnému kamarádovi, kamarádce, terapeutovi. Poté, co si poslechnete oba odlišné příběhy, máte pocit, že se ti dva neznají. Nemyslím to obrazně, ale že se opravdu vůbec nikdy nepotkali a každý popisuje úplně jinou realitu, jiný život, s někým jiným. Je časté, že sourozenci, kteří vyrůstali ve stejné rodině za stejných podmínek, později v dospělosti vzpomínají a popisované prožitky a pocity jsou diametrálně jiné. Ano, každý vnímá realitu kolem sebe jinak, každý je jinak citlivý nebo vnímavý, má jiné preference a jiný přístup. Ale stejně. Někdy je to tak odlišné, že máte pocit, jako by ti dva nemohli žít ve stejných kulisách nebo ve stejném čase.
Je zajímavé, jak se současní lidé mluvící o duchovní podstatě světa v něčem shodují, ale v něčem značně rozcházejí. Přesto, i pokud to jsou skromní lidé, kteří se zůstat neviditelní a nevnucují nikomu své názory, jsou o svých představách přesvědčeni jako o pravých a správných. A když se vám podaří se do nich nacítit, vlézt si do jejich bot, do jejich života, vnímáte ty jejich názory skutečně jako správné.
Ve světě, který jsme si vytvořili, jsme každý scénáristou, kulisákem, režisérem i hercem. Není snadné si být vědom toho, že ostatní to mají také tak. Že většina lidí se neumí podívat na váš život skrze vás. O obráceně. Jak pochopit jiného člověka, když se díváte na jeho život vlastní perspektivou, ale správnost nebo pravdivost jeho prožívání je jen jeho, jen jeho optikou. Než se naučíme telepatii, můžeme jen mluvit, komunikovat, vysvětlovat. Protože řeč nevznikla proto, abychom se jen domluvili. Ani abychom se vykecali. Ale proto, aby nám pomohla si porozumět navzájem.
