Proč jsem začala s blogy? To moje zlatíčko mě už pár let dost prudí s tím, že jsem k ničemu a mám dělat nějakou práci. Viděno očima muže: zviditelnit se, mít profesní úspěch vyjádřený hromadou peněz, být zběhlá v nejmodernějších IT technologiích (jakákoli technologie je pro mě fuj, v lepším případě nezájem a ztráta času, prostě vopruz). K tomu dynamická, ambiciózní, materialistická, no zkrátka taková, jaká jsem byla, když jsme se potkali. Měl pocit, že se ženou v domácnosti nemůže dost dobře chlubit, a jak mi proboha může stačit starat se o rodinu, psa, 2 domácnosti, zahradu, dělat teplé večeře, a když to vyjde, nějaká ta chvilka pro sebe. Samozřejmě aktivní víkendy s rodinou, taxikaření dětí i na vzdálenější destinace po republice, víkendové a společenské akce. Když je toho nárazově víc, jako postarat se o rodiče, rekonstruovat byt a podobně, tak to je místo té chvilky pro sebe. Klasicky, měl pocit, že se celý den válím na gauči a nudím se. Nebyl schopný pochopit, jak mi to může stačit, možná se za mě i styděl, že nejsem ta úspěšná profesorka.
Postupem času lecos pochopil, třeba, že když synovi chutná moje domácí marmeláda mě těší víc než publikace nějakého vědeckého článku. I že v tom vidím větší význam a smysluplněji vynaloženou energii. Taky mě to o dost víc baví. Právě proto, že s tím začínám, zatímco s vědeckými články jsem skončila. Argumentace, snad i díky mé snaze zvyšovat vibrace, nabrala jinou formu. Víš toho tolik a jsi chytrá, předej to dál. Nebo: taky potřebuješ něco nového, něco, co ti přinese uspokojení z práce. Ten poslední argument je náhodou pravda. Ano, potřebuji nové cíle a uspokojení z práce.
Tak abych měla od něj pokoj, kvůli mému psaní má teď k večeři většinou jen to, co je náhodně v lednici a dá se to ukrojit a sníst.
