Nejnovější články

Ideální svět je ten, který není ideální

Každý máme představu, jak bychom chtěli ideálně žít. Sny a cíle více nebo méně konkrétní....

Venkovská kočka

S domkem na vesnici, který jsme koupili kvůli psovi a mě, mi do života přišla kočka. Kočka...

Kolektivní vědomí na různých úrovních

Mívám pocit, že mě silně ovlivňuje atmosféra ve společnosti. I bez čtení zpráv a novinek. Poslední...

Všechny články

Venkovská kočka

Venkovská kočka

S domkem na vesnici, který jsme koupili kvůli psovi a mě, mi do života přišla kočka. Kočka...

Radost měli poražení

Radost měli poražení

Zvolení prezidentem byla karta černého Petra. První tři místa byla vybrána předem, ostatní byli...

Proč lidé volí Pavla

Proč lidé volí Pavla

Hodní, milí, láskyplní lidé volí Pavla. Ptala jsem se proč, ze zvědavosti. Protože je sympaťák,...

Volba prezidenta 2023

Volba prezidenta 2023

Důvod lidí, kteří to nechtějí hodit Babišovi je v tom, co nedobrého udělal. Pamatují si to. Udělal...

Jedno je jisté

Jedno je jisté

Je to o mě. Je to o tobě. Je to o tom, uvnitř nás. A není to o světě, který je kolem. Měřítkem...

Poselství stromů

Poselství stromů

„I am at home among trees.“ JRR Tolkien Seděla jsem na lavičce, na úzkém nábřežíčku horské říčky...

Kdo jsem

Možná se jednou vrátím zpátky k jednoduchému školnímu výkladu, že současný vesmír je tu od velkého třesku a lidé vznikli z opic.  Jsme prostí živočichové s něčím navíc vyvinutým pouhou evolucí, člověk se narodí a zemře a v prach se obrátí. Víc nic.

Tušení, že ve hře je víc jsem měla už jako předškolní dítě, a mám ho i teď. Jako dítě to bylo možná spíš vědění. Neracionalizované, nezpochybňované vědění, že je to jinak, než to vypadá a jak to dospělí popisují. Zároveň ale i vědění, že se mi v takovém životě až tak moc nelíbí. Ale jak říkal Werich: „Člověk, když už je, tak má koukat, aby byl“, dám to i já. Spolu s poučkou „Hlavně mysli!“ široce podporovanou tou nejvzdělanější vrstvou společnosti hodnotící úspěch a smysl života perspektivou mužů, a běžnou školskou výukou podle konzervativního školského systému vědění, intuice a jiné užitečné pocity přestaly být jasné. Úspěchy se dostavily, ale nějak to nebylo ono. Možná to není o úspěších. Trochu mi unikla druhá polovina moudra, totiž „A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Nicméně, ten neklid, často rozmrzelost nad ztrátou souvislostí mě neustále tlačily ke zkoumání viditelného i neviditelného světa kolem. Často celkem nedobrovolně a v praxi. Zážitky o co bolestivějšími a traumatizujícími, o to zmatenějšími. A duše se jen dívá a diví, proč to bereme tak vážně.

Možná se jednou vrátím zpátky k jednoduchému školnímu výkladu, že současný vesmír je tu od velkého třesku a lidé vznikli z opic.  Jsme prostí živočichové s něčím navíc vyvinutým pouhou evolucí, člověk se narodí a zemře a v prach se obrátí. Víc nic.

Tušení, že ve hře je víc jsem měla už jako předškolní dítě, a mám ho i teď. Jako dítě to bylo možná spíš vědění. Neracionalizované, nezpochybňované vědění, že je to jinak, než to vypadá a jak to dospělí popisují. Zároveň ale i vědění, že se mi v takovém životě až tak moc nelíbí. Ale jak říkal Werich: „Člověk, když už je, tak má koukat, aby byl“, dám to i já. Spolu s poučkou „Hlavně mysli!“ široce podporovanou tou nejvzdělanější vrstvou společnosti hodnotící úspěch a smysl života perspektivou mužů,

a běžnou školskou výukou podle konzervativního školského systému vědění, intuice a jiné užitečné pocity přestaly být jasné. Úspěchy se dostavily, ale nějak to nebylo ono. Možná to není o úspěších. Trochu mi unikla druhá polovina moudra, totiž „A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Nicméně, ten neklid, často rozmrzelost nad ztrátou souvislostí mě neustále tlačily ke zkoumání viditelného i neviditelného světa kolem. Často celkem nedobrovolně a v praxi. Zážitky o co bolestivějšími a traumatizujícími, o to zmatenějšími. A duše se jen dívá a diví, proč to bereme tak vážně.